Jak jsem se naučila lyžovat

Je mi 40 let a opravdové lyžování jsem zkusila jen jednou. Mé učení se lyžovat ve škole mi trochu připomíná učení se jazyků a stejně tak i  strachy, které jsem měla jsou podobné, proto zde píši tento svůj příběh. Doufám, že vás bude inspirovat, abyste se nebáli zkoušet nové věci, nebáli se učit jazyků a nebáli se mluvit.

Poprvé jsem se mohla naučit lyžovat, když jsme jeli na lyžařský výcvik se základní školou, v sedmé třídě. Jenže počasí nám nepřálo. Bylo teplo, nikde žádný sníh a tak jsme strávili na horách příjemný týden, leč bez lyžování.

Další příležitost naučit se lyžovat jsem měla v prváku na gymnáziu. Byl tu opět lyžařský výcvik. Tentokrát i zima se sněhem. A tak jsem se mohla naučit lyžovat.

První den po příjezdu na hory začaly rozřazovací testy. Měli jsme si obout lyže a předvést se na svahu. Kopec mi připadal neskutečně velký, lyže se nedali ovládat, vlastně jsem ani pořádně nevěděla, jak se nasazují. No na „zkoušecí kopec“ jsem nakonec  nedorazila. Zkoušela jsem na cestě vedle chalupy, jak lyže vůbec fungují.

Jenže …. :)

Studenti byli rozděleni do pěti družstev. První – ti nejlepší, pátí – družstvo nejhorších. V angličtině nebo při výuce angličtiny bych řekla úplní začátečníci. Dodnes nevím proč.  Můžu pouze tušit, že bylo hodně studentů. Byla jsem zařazena do čtvrtého družstva, nikoli do pátého – mezi úplné začátečníky. Snažila jsem se sice profesory přesvědčit, že neumím lyžovat, ale nepomohlo mi to.

Dalšího dne jsme vyrazili na kopec. Onen obávaný kopec, na který jsem první den ani nevystoupila. A měla jsem lyžovat dolů. Nešlo mi to. Lyže mne neposlouchaly, neuměla jsem je ovládat. Kdykoliv jsem se rozjela jen trochu rychleji, raději jsem spadla. Tímto stylem – tedy rozjezd pád, rozjezd pád (neboť rychlá mi připadala i rychlost, která jen troch převyšovala rychlost chůze) – jsem dopadala až dolů pod kopec.

Jenže … :)

Já jsem nikdy předtím nebyla na lyžařském vleku, neuměla jsem ho používat a neustále padala. Za mnou obrovská fronta lidí a já pořád a pořád padající, neschopná pochopit princip lyžařského vleku :)

Nakonec se mi podařilo nasednout a spadnout až v polovině kopce. Tam jsem si odepla lyže a zbytek „doťapala“ nahoru v lyžákách.

Sjezd číslo dvě. Stejným stylem jako poprvé. Jen dole už věděli, že z vleku padám a tak jsem jela na kotvě s třídním „playboyem“ a „supersportovcem“, který se, místo aby mne podporoval, celou cestu nahoru bál, aby nespadl a neměl takovou ostudu jako já.

Potřetí už jsem dolů nejela a šla raději na chalupu. Profesoři uznali, že do čtvrtého družstva nepatřím a mohla jsem následující den jít do vysněného pátého družstva.

Jenže … :)

Jenže páté družstvo si natrénovalo lyžování na „minikopečku“ vedle chalupy a třetího dne se vydali na velký kopec s vlekem. A tak jsem zase skončila na stejném místě jako den předtím. A zase jsem padala a zase mi to nešlo.

Dalšího dne byly na programu běžky a tak jsem se vyhnula problému se sjezdem na kopci a problémům s vlekem.

No lyžák jsem přežila. Ale vše co si pamatuji je, že lyžovat neumím, že je to těžké a lyže neovládám.

Jak šla léta, narodily se mi děti, jejich spoluškolkovníci a spolužáci jezdili na jarní prázdniny a na hory a lyžovali. I moje děti se chtěly naučit lyžovat. Protože je mám ráda a ráda jim i plním přání, začali jsme na hory jezdit i my. Děti se naučily lyžovat s učiteli, kamarády a já se lyžování úspěšně, až do letošního roku, vyhýbala. Vždy jsem si našla svou vlastní výmluvu proč nelyžovat.

–           špatný sníh na sjezdovce

–          jsem moc stará na to, abych začínala

–           funguji jako zázemí pro ostatní

…  další a další.

Až letos jsem se opravdu rozhodla, že budu lyžovat. Výmluva tipu špatného sněhu moc fungovat nemohla. Letos byly podmínky pro lyžování dobré. I když, během našeho týdenního pobytu na horách bylo snad opravdu všechno možné a myslitelné počasí. Foukalo, pršelo, sněžilo, svítilo sluníčko, bylo nad nulou i mrzlo.

Chtěla jsem si zaplatit učitele, ale učitel byl volný až na konci druhého dne. Ztratila bych dva dny. Chvíli jsem rozmýšlela, ale potom se rozhodla, že se tedy naučím lyžovat bez učitele.

Úplně na počátku jsem k vymazání svých strachů použila metodu RUŠ, ale potom jsem se už vrhla do akce.

Použila jsem pravidlo, které při výuce používal už Komenský. Od jednoduššího po složitější. Začala jsem se učit mezi malými prcky na úplně obyčejném malém kopečku s provázkovým vlekem. Pomalu, nejistě, ale na lyžích jsem jezdila. (okukovala jsem i malé děti a poslouchala jejich učitele). Trochu jsem se bála, ale přesto jsem se ještě téhož dne vydala na větší kopec s opravdovým vlekem. Nespadla jsem, jezdila jsem a trénovala. Lyže mě poslouchaly. Zpočátku jsem jezdila pomalu, ale s každým dalším sjezdem jsem byla lepší a lepší, jistější a jistější.

Trvalo to další dva dny, než jsem se pustila na další „složitější“ a pro mne těžší kopec. Na konci prázdnin jsem už jezdila a sjezdovala na největším možném kopci v našem resortu.

Je zajímavé, že jak jsem se pouštěla do „těžších“ kopců, to co se mi předtím jevilo jako těžké,  najednou v porovnáním s tím těžším vypadalo snadněji.

Lyžování se mi zalíbilo a doufám, že v dalších letech budu opět lyžovat a zlepšovat se. Ve chvíli, kdy jsem lyžovala na „velkém kopci“ jsem si připadala jako „king“. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala, měla jsem ze sebe radost, užívala si rychlost, svobodu a volnost. Měla jsem pocit, že můžu dokázat vše.

Nejsem naivní. Vím, že jsem začátečník. Vím, že spousta lidí umí lyžovat lépe než já. Ale tím, že jsem překonala svůj strach, začala opravdu a aktivně lyžovat, jsem se mohla naučit něčemu novému.

Proč tak sáhodlouze píši tento příběh? Často učím dospělé, kteří mají podobně jako já špatné zkušenosti s výukou, použití jazyka. Ve škole se naučili, že jazyk neumí. Když se pokoušeli mluvit, zjistili, že jim nikdo nerozumí nebo naopak nerozuměli oni a učení, hlavně použití jazyka vzdali. Někteří moji studenti se bojí, že udělají chybu, vadí jim, že nejsou dokonalí, že neumí okamžitě jazyk perfektně, že nerozumí všem slovům ve filmech, v rozhovoru. Porovnávají se s těmi lepšími.

Ale já říkám: „Zkuste to.“  Jako já, když jsem se učila lyžovat.

Ano, jednou nebo i víckrát se mi to nepovedlo, ale nyní jsem se rozhodla a chci se něco naučit.

Rozhodněte se také.

Ano, už jsem starší.

No a co, to není důvod, proč to nevyzkoušet a nenaučit se něco nového.

Ano, jsou i lepší než já.

Ale existuje i spousta lidí, kteří to ze strachu nikdy nevyzkoušeli a nevyzkouší.

Ale hlavně, proč se porovnávat s ostatními. Mé oblíbené pravidlo je. Porovnávejte se sami se sebou. Všímejte si svých pokroků a chvalte se za ně. Ostatní nechť jsou pro vás jen inspirací, čeho všeho lze dosáhnout.

A tak, bez ohledu na věk, znalosti, vzdělání, dosavadní zkušenosti, strachy, doplňte si další

ZKOUŠEJTE NOVÉ VĚCI, UČTE SE A NEJEN JAZYKY

A pokud se budete učit jazyky, zkuste se podívat na tyto stránky, přečtěte si rady a tipy

• Jak lépe mluvit
• Učit se pomocí dialogů
• Na gramatiku jít pomocí drilovacích kartiček
• Využít při studiu moderní technologie jako je Duolingo nebo Quizlet nebo angličtinu bez biflování
• Jak lépe rozumět
• Stáhněte si eBooky zdarma, např. ten s drilovacími kartičkami pro výuku přítomného času prostého v anglickém jazyce

Budu ráda pokud se připojíte k naší Facebokokové skupině Jazyků se nebojíme, mluvíme a rozumíme a  nebo sem napíšete, jak se jazyky učíte vy, co využíváte, co by vám pomohlo.